Nefňukáme, nenaříkáme a nestěžujeme si

Dramaturgie festivalu Akcent zařadila do svého programu klasickou „živou verzi“ inscenace Poledne, v níž se Divadlo Continuo tematicky věnuje demonstraci proti okupaci Československa z roku 1968. Probíhající pandemie však změnila všechno, včetně Akcentu. A tak Continuo přichází s originálním formátem, který vznikl speciálně pro tento festival.

O tom, jak bude online verze Poledne vypadat, jak pandemie ovlivnila tvorbu Continua a taky o Arše, jsme si povídali se zakladatelem této nezávislé mezinárodní divadelní skupiny, režisérem Pavlem Štouračem.

Původně jste měli inscenaci Poledne z roku 2018 uvést na festivalu Akcent jako běžnou reprízu. Co nakonec uvidíme?

Po zjištění, že nebudeme moci hrát, jsme se po návrhu Jany Svobodové rozhodli představení nestreamovat, ale vytvořit verzi inscenace, která formou více odpovídá online přenosu. Navrhli jsme koncept, který se nesnaží zprostředkovat jen představení, ale ukazuje i průběh jeho vzniku. Vrací se k události z roku 1968 a zároveň ji dává do souvislostí se současnou společenskou a politickou situací.

Jak probíhaly přípravy k této online verzi Poledne?

Vybrali jsme několik scén, které jsme několik dní zkoušeli, protože jsme představení dlouho nehráli. A potom jsme začali hledat, jak to, o čem inscenace mluví, říct jinak, skrze čočku kamery. Hledali jsme i jiné lokace - scény se odehrávají v divadle i nedivadelních interiérech a exteriérech.

Uvidíme i rozhovory s pamětníky?

Přesně tak. Dokumentuje to proces celého vzniku, jsou tam rozhovory s pamětníky - některé máme už z doby, kdy jsme inscenaci vytvářeli, ale některé jsou úplně nové a reflektují otázku, proč se vůbec vracet k události, která je 52 let stará. Viktora Feinberga a Jaroslava Gorbaněvského, syna Natálie Gorbaněvské, se budeme ptát, jaký má smysl v dnešní době mluvit o tomto tématu a jestli vidí paralely v tom, co se dělo tehdy a co se děje teď.

Jak se za ty dva roky od premiéry inscenace změnil Váš postoj k tomuto tématu?

Snažíme se pořád ptát, jestli má smysl inscenaci ještě hrát, jestli to není historie, ale bohužel říkám, že je potřeba jí hrát. Bohužel, protože to není historie. Během procesu vzniku, rešerší a výzkumu jsme se dostali do králičí nory toho, jaké metody ten režim používal, a uvědomili jsme si, že to jsou vlastně praktiky podobné dnešnímu způsobu vládnutí. Dnes jsou možná trochu sofistikovanější, ale základ je pořád stejný.

Je to o souboji jedince se systémem, který má tendenci stát se autoritativním. Podívejme se, co se děje v Americe, kde prezident tenduje k diktátorskému pojetí vlády; co se děje v Turecku, Rusku, Bělorusku nebo kousek od nás v Maďarsku. Nejde o to, jak to vypadá zvenku a že to je v rámci jakési parlamentní demokracie, ale jde o ty skryté postupy, které dehonestují lidi s jiným názorem.

A dostáváme se i do Čech, kde je to součástí hradní politiky a některých stran, které nestojí o diskuzi, ale chtějí vládnout neomezeně a udělají všechno pro to, aby myšlenkového oponenta společensky zdiskreditovali.

A přesně o to šlo i procesu v roce 1968 - zlomit svobodný názor za jakoukoli cenu a jakýmikoli prostředky. To je bohužel dnes dokonce aktuálnější, než to bylo před dvěma lety. Teď se tyto tendence ukazují otevřeně. Proto si myslím, že je Poledne důležité, protože ukazuje odvahu lidí vzdorovat.

Jak Vás ovlivnila současná doba probíhající pandemie?

My jsme si na začátku Continua před 27 lety řekli: “Nefňukáme, nenaříkáme a nestěžujeme si. Víme, co děláme a proč to děláme a víme, proč jsme nezávislé divadlo. A nebudeme se vymlouvat na to, že máme těžší podmínky než ostatní, protože víme, že co si nevybojujeme, to nemáme.”

Takže já si ani teď nechci stěžovat, jak je to těžké. Je to těžké, ale na druhou stranu jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř. My jsme měli to štěstí, že samotná infekce se nám vyhnula, nikdo ze souboru, ani z blízkých neonemocněl. Kolem nás jsou lidé, kteří ztratili své blízké, kteří si tou nemocí prošli a trpěli. Nejsme v první linii, nejsme lékaři ani sestry, kteří bojují o životy druhých lidí. Takže nač si stěžovat, spíš zkoušíme přemýšlet, jak můžeme pomoci.

Už na jaře jsme se snažili přeskupit aktivity, když jsme věděli, že nebudeme tolik hrát. Místo sedmdesáti představení jsme odehráli 25 za sezónu, což jsou samozřejmě ohromné finanční ztráty. Snažíme se ale najít další aktivity, které jsme třeba měli naplánované až v příštím roce, tvořit, využívat ten čas a najít i způsob ušetření finančních prostředků, abychom ten rok ustáli a nezanikli.

Teď hledáme způsob, jak divadlo zprostředkovat divákům jinak než naživo, což je zajímavé a radostné, ale zároveň se všichni těšíme, až se budeme moci vrátit k živému kontaktu s divákem. Pro mě divadlo vždycky bylo a je o setkávání s lidmi, že sdílíme nějaký společný prostor v jednu chvíli na stejném místě.

Myslíte, že se po tomto zážitku může radikálně změnit přístup k divadlu?

Já si myslím, že pandemii lidé zvládnou, že se přes ni dostaneme, ačkoli se v tuto chvíli může zdát, že je to konečná stanice. Vždycky to tak je, že když se události dějí, tak nám připadají jako to nejdůležitější na světě, ale za rok se stanou historií. Myslím si, že pandemie je hlavně ukázkou toho, že je příroda pořád silnější. Ačkoliv se tváříme, že jsme na vrcholu vývoje, tak nás dokáže zastavit ten nejprimitivnější organismus na světě. A že to pro nás může být impuls k tomu, abychom přemýšleli o lidstvu jinak z hlediska ekologie, způsobu používání zdrojů.

Co se týká divadla, vždycky říkám, že divadlo je umělecká forma, která sice funguje přes dva a půl tisíce let, ale možná tady nemá být pořád. Může se stát, že ji lidi přestanou potřebovat, tak jako přestali potřebovat spoustu jiných sociálních aktivit, a přetaví se v něco jiného. Mě by to mrzelo, ale na to se historie ptát nebude. Já doufám, že se lidi do divadla po pandemii vrátí. Otázka je, o čem to divadlo potom bude mluvit. Já jsem vždycky zdrženlivý v reflektování věcí, které se dějí teď, a myslím, že seriozní názor potřebuje čas a analýzu.

Teď je to ale příležitost hledat něco nového. Něco, k čemu bychom se jinak vůbec nedostali a co budeme moci použít i potom, až nebudeme muset. Teď je potřeba hledat způsob, jak s diváky vůbec komunikovat a omezení pro mě vždycky vede ke kreativitě.

Díky festivalu Akcent jste si měli poprvé zahrát v Divadle Archa. Jaký k němu máte vztah?

Archa je pro mě takový souputník v našem divadelním konání, protože Divadlo Continuo vzniklo v sezóně 1992/1993 a Archa byla otevřena o rok později. Pro mě je součást toho, co se podařilo vytvořit v 90. letech a od té doby funguje, vyvíjí se a znamená výrazné místo na mapě českého alternativního nezávislého divadla. Často tam chodím na představení a další akce.

A nakonec - co plánuje Continuo v nejbližší době?

Zkoušíme inscenaci s pracovním názvem Poločas rozpadu, která je inspirovaná naší vesnickou hospodou, kde pořád běží televize. Snažíme se vypořádat se dvěma skutečnostmi - s tím, co se ve světě děje a s tím pocitem, který máte, když si čtete zprávy, nebo si pustíte televizi. Máte pocit, že se blíží konec světa, že se všechno každou chvíli zhroutí. To je ten poločas rozpadu. Druhá rovina je poklidný život malovické hospody, kde čas plyne úplně jinak. Kde lidé řeší svoje problémy, které mohou z vnějšího pohledu vypadat úplně banálně. My ale nesoudíme, co je důležitější, jen dáváme vedle sebe tyto dvě roviny. Inscenace bude beze slov, ale bude tam hodně textů ze zpráv, z éteru, zpráv o poločasu rozpadu. 

Rozhovor vedla Pavla Haluzová.