Piškanderdulá Věry Říčařové a Františka Vítka patří k vánočnímu programu Divadla Archa po více než čtvrt století. Ještě se nestalo, abychom dětské a dospělé diváky, kteří toto představení milují, zklamali. Tentokrát však zasáhla nemoc a Věra Říčařová se musí věnovat rekonvalescenci, tak aby na jaře příštího roku s Františkovými loutkami do Archy mohla v plné síle zase přijet.  Je nám líto, že jsme museli vánoční tradici porušit a těšíme se na jaro, kdy dřevěné společenství v rukou paní Věry opět ožije. Přejeme Věře brzké uzdravení.
Ondřej Hrab

František Vítek, nejstarší performer Divadla Archa oslavil devadesát let. Držitelé ceny Thálie za celoživotní loutkářské mistrovství uvedou své představení, které je legendou světového loutkového divadla. Dětská hra, která se stala divadelní avantgardou. Tradice, která je již třicet let zároveň neustálým experimentem. „Kdyby John Cage byl loutkář, dělal by takové divadlo“, prohlásil jeden divák po představení v New Yorku.

František Vítek vyřezal ze dřeva řadu loutek představujících tanečnice, artisty, rytíře, koně, smrtky a kašpary. Loutky jsou neoblečené, jejich mechanismus je odkrytý. Věra Říčařová s nimi mistrně hraje. Jednou vycizeluje gesto do nejjemnějšího detailu, jindy nechá loutku krutě spadnout, aby dřevo zaznělo jako hudební nástroj. Piškanderdulá je výpravou za odhalením podstaty loutkářského umění. K jednotlivým scénám zní staré hrací stroje a gramofony na kliku. Jen někde pod vrstvou skřípění a šumu rozeznáváme původní melodii...

Název pro své představení nalezli Věra Říčařová a František Vítek jednoho dne napsaný dětskou rukou na zdi nedaleko domu, ve kterém žijí. Nápis neměl zřejmě žádný význam, ale odrážel jeden ze základních principů jejich představení: inspiraci dětskou hrou. Dalším zdrojem inspirace jim byla staletá tradice loutkového divadla.

Po představení v New Yorku jeden divák řekl: „Kdyby John Cage byl loutkář, dělal by takové divadlo.